22. den

Iva vypravěčem neskutečných zážitků cestou k jeskyni

22. den

Probouzíme se standartně okolo 9h. Než se nasnídáme a vstřebáme začátek nového dne je 11h. Rozhodneme se, že když už jsme sjeli ty serpentiny, tak ta jeskyně bude určitě stát za to! Vyrážíme tedy zdolat ten kopec nad námi. Trochu si popojedeme ke  směrníku na jeskyni Utroba. Vezmeme vodu a vyrážíme.

Říkali jsme si, že to nebude moc daleko, žádné směrníky ani hrubý odhad kilometrů. Avšak již podle fotek jsme tušili, že to bude až na uplném vrcholu hory. Ze začátku jdeme lesem, krásnou úzkou cestou směr vzhůru, krásná cesta, krásná ulička.
Příroda si umí vytvořit nádherné obrazce a umí si poradit i s padlým stromem. Myslíme si, že svůj nejstrmější kopec máme již za sebou, ale po zastávce s neuvěřitelným výhledem jsme zjistili, že jsme se spletli. Kopec nadále nabírá na příkřejším stoupání.

Najednou se krásně zalesněná cesta mění na pořádně kamenitou. Všímáme si, že asi po několika kilometrech je značená cesta k jeskyni modrým ukazatelem. Následujeme tedy modré značky. Po chvilce narazíme na odpočinkový přístřešek. Napijeme se a kocháme se výhledem. Nicméně musíme vystoupat ještě pěkný kus cesty. Jdeme! Přeci už jsme tak daleko, to nevzdáme!

Když vystoupáme až na samí vrchol, zjistíme, že cesta končí. Tentokrát nekoukáme tolik do dalekých krajin, ale pozorujeme turisty, kteří jdou z druhé strany kopce. Po chvíli váhání se rozhodneme je pronásledovat. Bohužel ani oni, nenašli cestu, která by vedla k jeskyni. Jsou stejně zmatení jako my. Vracíme se k přístřešku. Během lapání po dechu si Hanka všimne modré značky na kameni, který jsme přehlédli. Sice jsme si zašli asi kilometr, ale ty výhledy nám byly cenou útěchy.

Konečně stojíme před jeskyní. "Hanka dovnitř asi nepůjde." pomyslím si, když vidím železný žebřík vedoucí do nitra jeskyně. Překvapila. Sice se musela asi neskutečně bát, ale zvládla to. Když tak koukám z jeskyně ven, přemýšlím co mi tvar těch stěn připomíná. No posuďte sami na fotkách.

Než stačíme udělat pár fotografií, už kolem nás v té malé jeskyni stojí dalších 15 lidí. Není kudy ven, protože absolutně zaterasili cestu k žebříku. Cesta zpět je o poznání těžší, ten sráz se nezdá. Párkrát máme co dělat, abychom neskončili v kotrmelcích z kopce. Petrovi se to jednou málem dokonce i povedlo, až byli slyšet stará vrzající kolena, která ryly místní svahy. Naštěstí to ubrzdil. Dokonce si přitom zvládl ze starých omšelých jeansů udělat modní výstřelek dnešní doby. Jen musí tvrdit, že ty dvě díry jsou naschvál.

K Merglu to máme dobrých 2,7km. Dalo by se tu chodit celý den, neboť hory jsou propojené vrstevnicemi a tak není třeba chodit ani nahoru a dolu stále dokola. Jen by to příště chtělo vyloženě trekovou obuv.

Večer kempujeme kousek nad jezerem. Až k němu jsme se neodvážili sjet, protože cesta vypadala, jako by měla chuť na náš nedávno opravený výfuk. S myšlenkou na bolavé nohy přemýšlíme kam zítra. Nakonec se rozhodneme využít situace, kdy odjel náčelník a tak nás nemá kdo honit objevovat každý den nová místa. Zítra přejedeme k moři do Kitenu, kde si dopřejeme týdení dovolenou v teple.

Zbytek odpoledne nám Hanka předčítá z knihy Aristokratka, já nahrávám fotky a trávíme hezký odpoledne. Jakmile zapadne slunko po 20:30h už je chladno. Rozhodneme se, že půjdeme do auta, kde hrajeme karty a popijime místní pivo. Než ulehneme, říkáme si s Hankou, že půjdeme vyzkoušet "toaletu", kterou nám nachystala matka příroda. Chceme se vydat na místo, kde se nedaleko pásli ovce. Než vyrazíme Petr nám vysvětluje, že zamkl dveře, takže pokud nikdo nebude uvnitř a my nebudeme mit klíče, tak se dovnitř nedostaneme. Domlouváme se, že tu zůstane Petr. S Hankou vyskočíme ven a v zápětí za námi Shadow i Petr. Než kdokoli stihne něco říct, Petr zabouchne dveře. Klíče zůstali samozřejmě uvnitř. S Hankou ihned dostáváme obrovský výbuch smíchu, protože se stalo přesně to, o čem nám Petr dával 10 minutovou přednášku. Mobil a všechno zůstalo uvnitř. Stojíme všichni venku, hledíme na sebe, do tmy a na hvězdy. Přemýšlíme co dál. Rozbijeme okénko? Které? Půjdeme do nedalekého hotelu ať se na nás smilují?

Naštěstí, než jsme vyrazili, tak Petr s Filipem schovali ještě jedny klíče pod auto. Jak jsme byli rádi, že to udělali. Zapalovačem svítíme pod auto a Petr nachází klíče. Aleluja! Po nalezení klíčů se dostavame do Merglu. Bez úhony na okénkách.