7. den

Konečně odjíždíme do Bulharska. Na hranicích sice půlkami můžeme louskat ořechy, ale to vyjde!

7. den

V půl sedmé ráno dotankujeme plnou, zkontrolujeme doklady a najíždíme na dálnici směr Bratislava. Než Mergla rozparádíme na dálničních 100km/h trvá to bezmála 0,5km. Naštěstí nejsme nejpomalejší. Každý kamion po chvíli předjedeme. Po chvíli jízdy už míjíme první hranice, vítejte na Slovensku. Máme trochu strach, zda nás nevrátí. Kupodivu zde vůbec nikoho nezajímáme. Projíždíme okolo Bratislavy a za chvíli už nás čekají hranice s Maďarskem. Jediné co celníky zajímá je, kam jedeme. "To Bulgaria", odpoví lámanou angličtinou Petr. Celník se usměje se slovy: "Have a good journey!". Opět po nás nikdo nechtěl nic víc než pasy.

Maďarsko je placka! Nic zajímavého po cestě k vidění není. Ukrajujeme kilometr za kilometrem a čas běží. Jediným zpěstřením jsou ukazatele na benzínky, které mění značky podle toho, zda je benzinka určena pro "transit" nebo ty ostatní. Každých 200km protáhneme kostry. Na hranice s Rumunskem přijíždíme kolem 13:00hod. Přes hodinu poskakujeme v koloně před hranicí. Než dorazíme k čáře, musíme proskákat zhruba kilometr. "Where are you going?" zeptá se s úsměvem celník. S americkým úsměvem odpovíme: "To Bulgaria!". Celník se pousměje a ve 30 vteřinách, co trvá celá celní kontrola, řekne pouze "Go, turbo.". No, hádat se sním nebudeme, zařadíme jedna, plyn na podlahu a jen se za námi zapráší.

Rumunsko je jiná liga. Kromě toho, že nám spotřeba z 19l/100km klesla na krásných 16l/100km se hlavně změní i krajina. Za Aradem začínáme stoupat do hor. Až k Dunaji u města Orsova nezůstane volant v klidu. Jestli domů nepřijedeme se svaly jako má Rambo, bude to divné. Nekroutíme jen volantem, ale i my sami nevíme kam se dříve koukat. Hory okolo nemají chybu. Na jejich vrcholcích by stále šli krásně stavět sněhuláci. Jen cestovní tempo kleslo zhruba k 70km/h. Naštěstí kopečky projíždíme za světla. Až posledních 120km k hranicím s Bulharskem, v městě Calafat, projíždíme za tmy. Najednou se silnice narovná. Tři vesnice projíždíme podle předpisů. Nicméně to není moc bezpěčné, protože nás předjíždí kamiony, jako bychom byli na dálnici. Pak se otrkáme a nohu z plynu také nesundáme až k hranicím. Před celnicí je kolona zhruba 6km. Nechce se nám čekat. Kamionem nejedeme a plná čára není zeď. Pokud jede v protisměru kamion, uděláme z dvouproudé silnice tříproudou. Občas si přijdeme jak v La Pazu (Bolívie). Tam náš styl jízdy byl standartem. 

Na hranicích potkáme ultra debila. Pravý pruh volný, auta stojí jen v levém. Blinkr, otočit koláčem a šup, hned jsme vpředu. Bulhar může vzteky puknout. Skočí nám před auto. Křičí na nás ať si vystojíme tu kolonu vlevo. Česky mu vysvětluji, že mu té jeho hatmatilce vážně "nerozumím". Vyřeší to po svém. Autem zaterasí silnici. V tu chvíli začnou celnící pokřikovat, ať využíjí i pravý pruh. Smíchy se můžeme potrhat. Je nám to úplně jedno, my nikam nespěcháme. O 30min později si už povídáme s celníkem. Vůbec nerozumí tomu, co chceme ve vesnici Dunavtsi dělat. Vesnička je malá a nic tam není. Suše ho informujeme o faktu, že zde hodláme trávit "holidays". Zakroutí hlavou, ale jelikož máme osvědčení o PCR testech, rezervované ubytování a platné pasy, nemůže říci ani zblo. Před půlnocí místního času (+1hod.) se již vítáme s anglickými manželi, kteří se na důchod odstěhovali do Bulharska. Přes AirBnb jsme si rezervovali jejich prázdninový dům. Luxus je slabé slovo. Spokojeni, ale unaveni jdeme spát.