34. den

21. května 2021

Zapomněl jsem si dětský pudr!

34. den (autor: Fíla)

Člověk míní, život mění. Naivně jsem si myslel, jak vyrazím v pět ráno. Zapomněl jsem na fakt, že mám i pracovní povinnosti. Avšak po tom, co jsem se ráno probudil s lehkou bolestí hlavy a z mého dechu by se slabší jedinci jistě ještě opili, mi malá změna plánu vlastně ani nevadila.

Po desáté dopoledne mám již po chůzkách a mohu Doris (Jawa 350/640) ověšet jako vánoční stromeček. V 10:10 slavnostně nadlábnu třindu a vyrážím na Palackého náměstí. Zde na mě čeká brácha Sesy z Fichtlkrámku, který mi předává poslední chybějící díl, novou řadičku. Obdaruje mě mimo jiné pár energetickými nápoji, abych náhodou cestou neusl a jako bonus dostanu svítivě oranžové kalhoty. Ty se budou na dálnici hodit, minimálně mě nikdo nepřehlédne, i když jsem je pouze uvázal na bagáž. Z Prahy se tak vymotávám až kolem 11:30. Na magistrále náhodou narazím na kamaráda z Jawáče, podáme si na rozloučenou ruce a od té doby jsem v tom až do Bulharska sám.

Je vážně smutné, že nejhorší úsek celé cesty je právě u nás v Česku. Jak já tu D1 nemám rád. Na okraji Prahy nasadím tempo 95-100km/h, ze kterého ubírám jen v několika zužení. První zastávku dávám až před Hustopeči po 230km. Doris si při tomto tempu řekne o 6l/100km, které ji rád dopřeju. Hlavně ať mě holka doveze v pořádku. Svačina, protáhnout nohy a jedeme dál. Během dalších 2 hodin míjím státní hranice, Bratislavu, hranice s Maďarskem a stavím až 100km před Budapeští. Trochu jsem zrychlil, jedu "neuvěřitelných" 100 - 105km/h. Spotřeba stoupla na 6,5-7l/100km. Nicméně mě alespoň nepředjíždí kamiony a dálniční vypalovačka hezky pročistila dvoukomorové výfuky. Už za mnou nejsou bílá oblaka. Do dnešního cíle mi zbývá ještě 260km. Začíná mě pěkně bolet zadek a mám ztuhlé nohy. Nicméně není čas na skuhrání. Skáči zpět do sedla. Drtím dálniční kilometry, poslouchám hudbu, cesta ubíhá dobře. Po necelých 2 hodinách mám za sebou dalších 160km. Začali mě zdravit Maďaři, Rakušané a na benzince potkávám Čechy. Jawa vždy přiláká pozornost. Slunce již pomalu zapadá a tak posledních 160km dojíždím za šera až tmy.

Ubytovávám se na hranicích se Srbskem. Beru za vděk bungalovu s cenovkou 550km. Mám měkkou postel, klimu, teplou sprchu a ráno mohu v klidu pokračovat přes Srbsko. Když ukládám Doris k spánku, má po 9 hodinách jízdy na tachometru o 692km více. Celou dobu vydržela bez odmlouvání držet tempo 90-110km/h podle GPS. To jen já si stěžuji, když se marně snažím rozmasírovat zadek, na kterém se mezitím vytvořil asi nehet. Úplně jsem za těch pět let od Jižní Ameriky zapomněl, co to je pořádně kroutit kilometry v sedle nesmrtelné Jawy 350!