11. den

Je to dál, ale za to horší cesta

11. den

Od rána mrholí. Dopoledne klepu kosu za počítačem a vyřizuji pracovní záležitosti. Mezitím Hanka vaří oběd, Petr dotahuje šrouby na Merglu a následně učí Ivču řídit ten náš bonbon.

Po obědě není počasí o nic lepší, ale i o tom tyhle cesty jsou. S lehkou nevolí a zároveň nadšením se soukám zpět do motorkářského oblečení, abychom mohli navštívit pevnost Belogradchik. Pevnost se ukrývá mezi vrcholky skal a kolem dokola má přes 8km. Kdyby svítilo sluníčko, musel by to být nádherný pohled do dalekých krajin. Bohužel každý den není posvícení a my vidíme pouze mlhu, která by se dala krájet. Nicméně okolní skály, které vidět z blízka jsou, vypadají božsky.

Rozhodneme se zkusit štěstí a navštívit ještě druhé skalní útvary o 2km dále.  Lesní cestou jdeme podle červené a oranžové turistické značky. Skály zatím vidět nejsou. Vůbec netušíme kam nás to vede, ale cesta se neustále zhoršuje. Najednou se před námi objeví ukazatel na jeskyni Lepenitsa. Konečně má naše bloudějí směr. Koukneme do mapy, která říká 1,7km, 20min chůze.  Po chvíli brodění blátem se ocitáme na vrcholku skal s úžasným výhledem. Sice mží, ale jsme pod mlhou, takže výhled máme famózní. Jen ty necelé 2km jsou poněkud delší, zdá se nám. Do toho všeho začne cesta přitvrzovat. Opatrně slézáme po vlhkých, kluzkých skalách, až se Petr s Hankou rozhodnou nepokračovat. S Ivou jim necháme hlídat Shadowa a pokračujeme dále. Musíme překonat strmí sráz uprostřed skal, ale výsledek je nám odměnou. Na konci trnité cesty se před námi skutečně otevírá slíbená jeskyně. Celou ji prolézáme.

Za zesilujícího deště se vracíme zpět na parkoviště. Rozhodneme se zůstat ještě jednu noc na stejném místě. Večer rozděláme oheň, abychom usušili vlhké oblečení. Já neodolám a musím vyzkoušet místní koupelnu šumějícího potoka. Princezna ze mě není, tak je to dobré!