32. den

Jawa nebo Kawa, obě umí potrápit

32. den (autor: Ivča)

Tentokrát se jim předpověď moc nevydařila. Dneska mělo býti pod mrakem, ale kde nic tu nic. Na obloze žádný mrak, téměř bezvětří a slunko praží o sto šest. S Hankou jdeme do Merglu povléknout matraci a peřiny, které jsme si vyprali. Říkáme si, že až pojedeme Filipovi naproti, že se nám v krásně nadýchaných peřinkách bude spát úžasně. K obědu máme již uleželý guláš. Co si budeme povídat, druhý den je vždy lepší.

Celý den je tak krásně, rozhodneme se jít vyvalit na pláž. Když už jsme tady, tak aspoň ať chytíme nějaký ten bronz. Shadowa se rozhodnu nemilosrdně vykoupat. Hážu klacek do moře a Shadow letí jak pometlo hned vzápětí. Aspoň nám nechytne úpal. Všichni se vyvalíme na dece. Než se nadějeme hodina je pryč. Mírně opálení jdeme zkusit vodu. Já tam nevlezu, ale Hanka je najednou ve vodě po kolena a po chvíli tam odvážně skočila celá. Petr si řekl, že když už tam je Hanka, musí tam vlézt taky.
Odpoledne nám napsal Filipův kamarád, že by mohl dorazit do Primorska a mohli bychom jít na pivko. Souhlasíme. Aspoň uvidíme Sašu, který odváží Filipovu Jawu 90 do Prahy. V práci mu prodloužili dovolenou, tak stále brouzdá bulharskem. Dáváme si sraz v jedné restauraci s výhledem na moře. Kecáme a popíjíme. Zanedlouho si všímáme, že zde nikdo není a jsme poslední. Zaplatíme a jdeme k nám, kde máme pivko ještě v lednici. 

Našeho hosta pohostíme palačinkami a pivem Primorsko. Saša nám vypráví, že si podřízl zuby rozetě (pozn. chápej - má ji prostě absolutně po smrti) a není si jistý, zda s tím dojede až do Plovdivu. Neváháme a nabízíme, že ho klidně svezeme. Přeci jen máme cestu kolem. S Filipem jsme domluveni na setkání se v sobot u Montany. Ještě vymyšlíme jak motorku naložíme, ona Kawa není to stejné co Jawa 90. Petr říká, že to určitě půjde.

Je dost hodin, tak jdeme vyprovodit Sašu k jeho ubytování o dva bloky dál. Rozloučíme se, s tím, že se ráno zkontaktujeme jak si naši nabídku rozmyslel.