156. den

Všude samé krávy

156. den

Ráno nás z postele vyženou zvony, které jsou slyšet na míle daleko. Jen se otevřeme dveře, víme která bije. Chvíli je to kráva z protějšího kopce s obrovským zvonem na krku, pak zase ta na cestě do národního parku. Sluníčko nad hlavou nás láka k procházce do srdce nárdoního parku Gorbeiako.

Ihned po pár krocích pochopíme, že dnes nebudeme potkávat jen turisty, nýbrž i krávy, býky a telátka. Ti se totiž pasou všude kolem. Procházíme se po cestě, kolem které to vypadá jak v pralese, ze kterého se ozývá bušení, tlukot zvonů a občas vykoukně nějaké to vemeno nebo rohy. Do toho všeho posloucháme šumění říčky, jenž na několika místech vytvořila nádherná jezírka s vodopády. Celou tu podívánou doplňují kamené mosty.

V mapě jsme si vybrali okruh, který by nás právě kolem říčky měl vrátit po několika kilometrech zpět na parkoviště. Bohužel znašení turistických stezek Španělům moc nejde. Zkoušíme po třech kilometrech uhnout doleva, ale po dalším kilometru se musíme vrátit. Všude kolem kapradí větší než Hanka a cesta končí mezi stromy. Vracíme se tedy zpět stejnou cestou.

Do navigace zadám vyhlídku Puerto de Orduna. Cesta na vrchol je dlouhá, ale krásná. Rychlostí sotva se blížící k 30km/h jedeme 7km do 14% stoupání. Rychlost nám vyhovuje, máme čas obdivovat postupně se odhalující výhledy do španělských hor. Na samém vrcholu si pak přijdeme jako páni Světa.

Dolu už dnes moc nesjíždíme. Po vrstevnici se jen s jednou zastávkou na dočerpání vody a vylití wc přesuneme do středu dalšího národního parku, Valderejoko.