155. den
Skoro jako v alpách
155. den
Probouzíme se do uplakaného rána. Výhled na protější kopce je zahalen do hustého oparu a tak než se to roztrhá, přepojujeme bojler zpět na 12V. Než to Petr dodělá, já vyčesávám našeho chlupáče. Po chvilce již máme návštěvu místních, kterým se líbí Mergl. Prohodíme pár slov a pak sjíždíme úzkou silničkou s výhledy na pasoucí se krávy, ovce, pobíhající oslíky na silnici N-634. Ta nás dovede k národnímu parku Pagoeta.
Konkrétně máme počíháno 2km procházku kolem vodních mlýnů. Jdeme podél říčky, která kdysi plnila důležitou úlohu - roztočit postupně 3 mlýnská kola. Místy vidíme několik vodopádů a Petr pomalu nespouští prst ze spouště foťáku. Jsme tu téměř sami. Déšť postupně přestává a puňťa se dere na oblohu. Přijdeme si jako v pohádce. Nikdo z nás si takto Španělsko nikdy nepředstavoval.
O 80km dále, které vedou zatáčkami okolo národního parku, se ocitáme v městečku Oñati. Na odstavném parkovišti pro karavany, kde se může v klidu nocovat, zaparkujeme Mergla. Procházíme se úzkými, kouzelnými kamennými uličkami, abychom nasáli místní atmosféru. Človíčka, aby zde jeden pohledal. Okukujeme několik místních kostelů, zvonic i klášterů. Španělská kultura má skutečně něco do sebe. Nad městem je přírodní koupaliště, bohužel je však uzavřené.
Jen co se na malém plácku otočíme, popojíždíme pod vrcholky hor k jezeru Urkulu. Je zde nádherný klid. My si tak můžeme vychutnat ničím nerušený pohled na kostelík na okraji jezera, který jakoby dával dobrou noc vrcholku hor. Pro dnešní noc jsme si vybrali parkoviště uprostřed národního parku Gorbeiako.
Cesta k němu se klikatí napříš horami, ze kterých jsou nekonečné výhed do okolí. Jako třešničku na dortu si vychutnáváme procházku po starém kamenitém mostě. Večery jsou už chladné, ale nás hřeje pomyšlení na zítřejší návštěvu parku, ve kterém usínáme.
