110. den

Za jeden den se v Turecku pas nevyřídí..

110. den

Včera jsme Dzingisovi navrhnuli, aby pokračoval s námi až do listopadu. Nápad se mu líbí, ale musí si nechat prodloužit pas. My současně potřebujeme PCR testy, abychom mohli přejet z Turecka do Bulharska. Všechny tyto úkony jdou vyřešit v městě Sakarya. Vracíme se na silnici D100 a sjíždíme z ní až cestou do nemocnice.

Navigace nás vede zapadlými uličkami, které doprovází pořádné kopce nahoru i dolu. Hanka v duchu prosí Mergla, aby ten kopec vyjel. V zápětí zase, aby to ubrzdil a nedovolil je dole rozmáčknout jako mouchy. V nemocnici Dzingis zjišťuje kde nám udělájí testy. Bohužel informace na státním webu nebyly zcela pravdivé, protože v této nemocnici na Covid-19 netestují. Posílají nás do další 10km přes město.

Zaparkujeme kousek od nemocnice a čeká nás dvou a půl hodinové čekání. Mezitím se Dzingis vydává do města vyřešit situaci s pasem. Hodinu čekám frontu na zaplacení testů (170TL/os.) a další hodinu a půl na registraci. Nikdo nechápeme, proč to nedělají u jednoho okna. Po hodine čekání na přímém slunci, kdy se teplota šplhá k 50st. nás ostraha pošle dovnitř, protože otevřeli registraci i tam. Registrace jednoho člověka zabere dalších 15min. Během ní musím vyřešit několik problémů, jako vymyslet si adresu, kde v Turecku bydlíme či najít telefonní číslo naší místní simkarty. Očividně tu nepředpokládájí testování turistů. Následně se nechat pošimrat na jazyku i v nosní dírce, naštěstí neprohodili pořadí a pak doufat, že jsme negativní.

Jelikož výsledky budou až zítra, přesouváme se k lesnímu parku Ormanya. Mají tu vybudovaný kemp pro stany i karavany, který je naprosto zdarma. Jediná povinnost je se při vstupu registrovat. Pak už můžeme využívat toalety, sprchy, elektriku i se jít podívát do nedaleké zoo. Dnešní den zakončujeme lehkým alkoholovým dýchánkem, neboť je to náš poslední večer s Dzingisem. Prodloužení pasu by prý zabralo nejméně 6 dnů a on nakonec pojede pomoc jedné firmě blízko Istanbulu.