102. den

Vše má své řešení

102. den

S Dzingisem vyrážíme 10km do města vyřešit situaci s dlouhým řetězem. Než odjedeme, natáhneme pod stromy s Petrem přísdtřešek, aby tu měli nějaký stín. U silnice si všimnu díly. Dojdeme se s Dzingisem zeptat, zda mi řetěz zkrátí. Oni ne, ale poskytnou nám svou dílnu. Bereme do ruky flexu, kladivo, hřebík a za 20min má řetěz správnou délku. Když už jsme tady, koupím 5kg PB láhev i s hořákem, abychom nemuseli shánět malé kartuše do našeho vařiče. Současně zjistíme, kde nám popřehazují kola na Merglu, neboť nemáme úplně ideální geometrii, takže vnitřní strany předních pneu jsou sjeté.

Kola nám popřehazují v pneuservisu u benzínky o 200m dál. Za 80TL si na půl hodiny sedneme na zem a pozorujeme jak se potí někdo jiný než my. Vracíme se za Petrem s Hankou. To co mě čeká po návratu jsem ani netušil. Chci natáhnout nový řetěz, když si všimnu očesaných zubů na rozetě. Náhradní s sebou nemám. Přemýšlím co teď. Dzingis píše svým kamarádům z tureckého Jawaklubu, zda nevědí kde to u Malatya koupit. Já si naštěstí vzpomenu na Ozgeho, který mi občas píše na FB a je z Ankary. Vlastní také Jawu 350. Zavoláme mu, popíšeme problém, přičemž nás ujišťuje, že se o to postará. Za půl hodiny už mi posílá fotku nové rozety i dalšího řetězu. Posíláme adresu, kam to má odeslat. se spadlým kamenem ze srdce si nalijeme další sklenici rakie a věříme, že zítra balík dorazí.

V podvečer se na nás přijou podívat místní. Je zde zcela normální, že jakmile někde zůstaneme déle než jen večer, staneme se atrakcí. Dostaneme od místních hroznové víno, od dalšího cigaretu na projev přátelství a jiný nám poskytne doplnění docházející pitné vody.

Co na to říct, je tu prostě krásně a o zážitky není nouze.