10. den

S Bulharem se těžko domluvíš, ale přírodu mají pěknou.

10. den

Počasí asi tuší, že další rok blíž k 30. narozeninám není moc veselá zpráva a tak je ráno pod mrakem, přičemž občas spadne pár kapek. Dnes totiž slavím 28 let.  Nic však nespraví náladu lépe než jízda na motorce. Opouštíme krásné ubytování a míříme blíže do hor.

Hned na startu nás vyděsí Mergl, jelikož se nám počůrá z chladiče. Mezitím co jsme nosili věci do auta, Petr ho nastartoval. Po chvíli se teplota motoru vyšplhala k 120°C, ze záhadného důvodu se neotevřel termostat a tak přepadovou hadičkou začala chrlit voda na zem. Nejlepší problémy jsou ale ty, které se vyřeší sami.  Necháme motor ochladit, zkusíme znovu nastartovat, rozjedeme se a vše funguje jak má. Uff.

Stoupáme do kopců hodně rozbořenou asfaltovou cestou. Jakmile opustíme hlavní silnici, je to samá díra. Ovšem ty výhledy na hory i zatáčky za to stojí. První zastávkou je zřícenina Kula. Bohužel se nedá prohlédnout zevnitř, jelikož brány jsou zamčené. Musí nám stačit udělat si pár fotek z venku.

Pokračujeme dále. Hned za městem opět odbočíme z hlavní silnice. Konečně máme možnost vyzkoušet teréní schopnosti našich strojů. Po pár kilometrech se totiž nádherná silnice promění v tankodrom. Na Jawě mizím posádce v Merglu hned za první zatáčkou. Mohu se totiž výmolům ladně vyhýbat, avšak Mergl si to musí užít plnými doušky. Projíždíme lesem, vystoupáme kamsi k polím a cestou pozorujeme zarostlé jezero. Ujedeme asi 10km, když se octneme na polní cestě, která končí uprostřed vesnice. Propleteme se mezi domky zpět na asfaltku, která nás dovede k "Rakovishki monstery". Pravoslavný klášter je jen pro nás. Všimla si nás jeptiška, která nás celým komplexem provede. Jsme za to vděční, protože je se na co koukat.

Po krátké prohlídce jedeme k dalšímu dnešnímu cíli. Tím jsou jeskyně Magura. Na posledních kilometrech jen tak tak unikneme dopravní nehodě. Bulharský řidič nepočítá s tím, že po vedlejší cestě může někdo jet. Zařadí zpátečku, šlápne na to a já mu prohodím smyčku těsně za kufrem. S Merglem to mají horší, skončí necelých 5cm od jeho zadních dveří.

U jeskyní se rozdělíme. Já se připojím do práce a zbytek posádky vyráží na prohlídku krápníkových jeskyní. Mají průvodce jen pro sebe. Ten je z nich vcelku nešťastný, jelikož nemohou najít společnou řeč, které by všichni vládli. Nicméně i tak si to velmi užili. Jeskyně byly nádherné a prohlídka za to stála.

V mapě si vytipujeme místo na spaní v horách blízko hranic se Srbskem. Těsně před vesnicí Salash nás však zastaví celní policie, která se nám snaží vysvětlit, že k jezeru nemůžeme. Hranice jsou uzavřeny a oni se bojí, že je chceme nelegálně překročit. Nehodláme se s nimi hádat. Otočíme se, abychom jeli spát jinam. Vypadají spokojeně. Sedají do auta a také odjíždí. To ještě netušíme, že si na nás hodlají počkat na křižovatce výše. Jakmile k ní dojedeme, už nás zastavují. Deset minut nám kontrolují pasy. Opět se vyptávají kam jedeme. Nestačí jim odpověď: ,,Do Belogradčik". Volají telefonem jiného kolegu, který umí anglicky. Vše znovu vysvětluji. Po chvíli nám vrátí pasy a pro jistotu nám ještě jednou ukazují kudy tam. Belogradčik projíždíme, jelikož zde není kde volně přespat. Serpentinami klesáme pod skalní město, kde úplnou náhodou objevíme krásné místo určené k relaxaci. Máme zde kryté posezení, suchý záchod, gril, krásnou říčku obklopenou odpadky i výhled na hory. Je to jasné, tady dnes zůstaneme!